Normální nedělní procházka se synem. Bylo mu čtrnáct. Jak dlouho ještě se mnou bude chtít chodit na procházky? Ale to s tématem nesouvisí.
Syn chodí na Dračí doupě do DDM. Na placený kroužek. Vedle toho měl svoji vlastní skupinu, ale ta se mu asi po pěti seancích rozpadla. Scházela se u nás doma.
Postavil novou skupinu, na základě minulých negativních zkušeností. Nechce už, aby se scházela u nás. A tak hledá vhodné místo. A já chodím s ním. Povídáme si o všem možném. Syn chodí hledat místo na dětská hřiště, kam jsem ho vodil, když byl o hodně menší. Vlastně už ani nevím, kdy jsme s tím přestali.
Vzpomínky. Synovy i moje. Se nám na těch místech vybavují. Bavíme se o svých vzpomínkách. Zjišťujeme, že spousta věcí se stala jinak, než si to pamatujeme. Spousta míst vypadá vlastně jinak ... A některá se opravdu změnila.
V okruhu 500 metrů od bytu máme přesně deset dětských hřišť. Přijde mi to jako obrovské množství! Některá hřiště jsou stále plná a jiná stále prázdná. Ale všechna stála dost peněz.
Na tomhle syn neodolal. Vlezl si na atrakci. A užíval si, jako když byl ještě menší než já. Ve středověku byl čtrnáctiletý považován za dospělého. Králové se v tom věku ujímali vlády a rytíři vyjeli poprvé do bitvy ... A já si zatím tak chodil po okolí, fotil, přemýšelel ...
Tuhle první fotku přihlašuji do #aroundtheworld . Kdy tam naposledy bylo umění na dětském hřišti, v pozadí s nabíjecí a asi transformátorovou stanicí PRE?
Deset hřišť. To stojí dost peněz. Jasně, je to relativní. Jsou to dobře vynaložené peníze? Díky těm hřištím se nám žilo lépe. V minulosti. Celá republika je poseta takovými hřišti. Uměním v plenéru, cyklostezkami, pěšími zónami, navigacemi ... Ale dnes ...
Ta houpací věc. Na ní strávil můj synek asi půl hodiny. Actifit v jeho kapse načítal kroky jak zběsilý. Ale houpání na houpačce jsme v aktivitách nenašli ...
Já se tak trochu prošel i okolo hřiště. Tři krokodýli za sebou. Podle velikosti. Na okrasu? Prolézačka pro malé děti? Trochu nebezpečné. Všechny dřevěné sedačky na betonových konstrukcích okolo už chybějí. Nemyslím, že by zrovna sem někdo chodil.
Tady si děti mohly hrát třeba na televizního hlasatele ... Vědí dnešní děti ještě, kdo to byl? Dívají se na TV? Neměl by tam být spíš nějak naznačen komunikační kanál typu Tik-Tok? Ne na hlasatele, ale na youtubera si hrát. A asi ne na příjimači zn.Tesla. Nebo Orava ...
Opět trochu mimo z předchozího mimo. Učebnice češtiny ve škole. Popisy a charakteristiky věcí, které už neexistují. Máme dítě učit vyplňovat složenky, psát telegramy. Úvahy o tom, co mladou generaci naprosto nezajímá. Inu, učebnice zpracovávají starší lidě. Ale zpět.
Odrazová stěna, která stojí za volejbalovým hřištěm. Dá se do ní/o ní kopat míčem. Asi by i odrážela tenisáky ... Nevím. Je na ní takový apokalyptický obrázek. Srážka meteoritu se Zemí v roce 2035? Zase nevím ...
Pozdě bycha honit. Kdyby jsou chyby ... Před deseti lety jsme asi všichni považovali dětská hřiště za dobrý nápad. Ale znovu se ptám, zda se ty peníze nedaly vynaložit lépe ...
Kdyby u nás neexistovalo ani jedno dětské hřiště. Ale naše armáda by měla o sto tanků víc. Kdybychom neměli cyklostezky, ale pevnou protiletechou obranu ... Asi bych měl dnes lepší pocit.
Nebo tak mít aspoň ve skladech milion zastaralých, dobře zakonzervovaných samopalů vz.58 ... A miliardu nábojů. Jenomže kdo by je používal? Kdo by k tomu měl vůli? Kdo by to uměl?
Tak nějak nevidím budoucnost optimisticky. To teda já moc nikdy, ale teď se to zdá horší než v mých nejodvážnějších představách. Ono to lidstvo pravděpodobně přežije ... Ale nezávidím mladým, že jsou mladí. Já nemít Boha ...
Hezký a požehnaný zbytek neděle všem!
